Deprese je komplexním psychickým stavem, který postihuje miliony lidí na celém světě. Její rizikové faktory jsou stejně složité a zahrnují biologické, psychologické a sociální dimenze. Zkoumání těchto rizikových faktorů může osvětit, proč se deprese projevuje různými způsoby u jednotlivců a komunit. Tento článek se zaměřuje na mnohostranné vlivy, které mohou predisponovat jednotlivce k depresi, a současně poukazuje na neuchopitelnou povahu těchto rizikových faktorů.
Kronický stres je uznáván jako významný přispěvatel k nástupu deprese. Dlouhodobé období stresu může mít škodlivé účinky na chemii mozku, což vede k dysregulaci stresových reakcí v těle. Přehled existující literatury ukazuje, že setrvalý stres může zesilovat hyperaktivitu v hyposalamicko-hypofyzárně-nadledvinkové ose, což naznačuje jeho roli v rozvoji depresivních poruch.
Dalším faktorem, který se často prolíná s depresivními symptomy, je nízké sebevědomí. Jedinci, kteří mají negativní sebehodnocení, se mohou uchylovat k sebekritice, maladaptivním myšlenkovým vzorcům a pochybnostem o své hodnotě. Výzkum ukazuje silné spojení mezi nízkým sebevědomím a pocity bezmoci a hanby – emoce, které podporují nástup deprese. Překryv vysokého stresu a nízkého sebevědomí vytváří začarovaný kruh, který je obtížné přerušit, čímž se zvyšuje predispozice k psychickým poruchám.
Traumatické zkušenosti, zejména v dětství, mohou zanechat trvalé stopy na duševním zdraví. Události, které se zdají být ohrožující, mohou způsobit silný emocionální dopad a přetrvávající následky mohou vyvolat deprese. Tento vztah je obzvláště výrazný u jedinců, kteří prožili více nepříznivých zážitků z dětství (ACE – Adverse Childhood Experiences). Studie ukazují, že jedinci s vyšším počtem ACE mají výrazně větší pravděpodobnost, že se v průběhu života setkají s depresí.
Podle údajů z Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) by preventivní opatření směřující k redukci ACE mohla výrazně snížit výskyt deprese. Realizace ochranných strategií – od podpory komunity po vzdělávací opatření – může zmírnit časnou expozici traumatům, čímž se snižuje celková prevalence deprese.
Biologická dimenze deprese není zanedbatelná. Existující výzkum konzistentně naznačuje, že jedinci s rodinnou anamnézou psychických poruch jsou náchylnější k depresi. Genetické faktory, ačkoli složité, podtrhují potřebu dalšího zkoumání toho, jak zděděné rysy ovlivňují poruchy nálady. Některé studie naznačují střední genetický přínos k depresi, přičemž výsledky zůstávají nekonzistentní, což zdůrazňuje potřebu pokračujícího výzkumu k rozplétání genetických vazeb této duševní nemoci.
Kromě toho mohou chronické zdravotní stavy sloužit jako dvojsečné meče – přidávají fyzické obtíže k emocionálnímu břemeni. Některé zdravotní stavy negativně ovlivňují kvalitu života a sebehodnocení, čímž přispívají k depresivním symptomům. Společné léky předepsané na různé zdravotní problémy mohou neúmyslně zvyšovat depresivní stavy, což dále komplikuje vztah mezi fyzickým a duševním zdravím.
Kromě individuálních faktorů hrají širší společenské trendy klíčovou roli v tvorbě výsledků duševního zdraví. Jedinci z nižších socioekonomických vrstev jsou zejména ohroženi. Ekonomická nestabilita, nedostatek přístupu ke zdravotní péči a potravinová nejistota mohou vyvolat významné stresory, které konečně zvyšují náchylnost k depresi. Sociální determinanty zdraví zásadně ovlivňují duševní zdraví; jak se zhoršují společenské podmínky, zhoršují se i výsledky duševního zdraví.
Dále mohou případy diskriminace – ať už na základě rasy, pohlaví nebo socioekonomického statusu – zhoršovat psychické problémy. Například ženy jsou diagnostikovány s depresí dvakrát častěji než muži, což odráží kumulované stresory, kterým čelí ženy, jako je genderová nerovnost a společenské tlaky. Rasa a etnické menšiny také zažívají vyšší úroveň depresivních symptomů v důsledku systémové diskriminace a nerovnosti, které pronikají do jejich životních zkušeností.
Věk může sloužit jako rizikový faktor, ale i ochranný prvek proti depresi, v závislosti na různých podkladových faktorech. Překvapivě data ukazují, že mladší dospělí, zejména ti ve věku 18 až 29 let, vykazují vyšší míru depresivních symptomů ve srovnání se středněvěkými jedinci. Tato demografická variabilita zpochybňuje předpoklady o věkové odolnosti nebo zranitelnosti k psychickým poruchám. Navíc je vztah mezi fyzickou aktivitou a depresí obousměrný; zatímco některé studie poukazují na nedostatek fyzické aktivity jako přispěvatele k depresi, platí i opak – deprese může vést ke snížené účasti na fyzických aktivitách.
Naštěstí se ukazuje, že zapojení se do i malých dávkách