Realitní terapie, kterou konceptualizoval Dr. William Glasser v 60. letech 20. století, představuje odlišný přístup k psychoterapii, který se významně liší od tradičních metod. Na rozdíl od terapií, jež se zabývají historickými křivdami nebo abstraktními psychologickými konstrukty, jako je podvědomí, vyzývá realitní terapie jednotlivce, aby se soustředili na přítomnost. Její základní filozofie spočívá v myšlence o osobní zodpovědnosti – pacienti nejsou chápáni pouze jako produkty své minulosti, ale jako schopní činit vědomé a úmyslné volby, které formují jejich životy.
V jádru realitní terapie se nachází Teorie volby, která předpokládá, že veškeré chování je výsledkem volby učiněné jednotlivcem na základě jeho vnitřních tužeb. Tato teorie zdůrazňuje roli realitního terapeuta, který pomáhá pacientům uvědomit si jejich volby. Terapeut pomáhá osvětlit spojení mezi akcemi jednotlivce a jejich základními motivy, čímž podporuje vědomější přístup k rozhodování.
Doplňující teoretický rámec představuje systém WDEP, což je zkratka pro Touhy, Děje, Hodnocení a Plánování. Tato strukturovaná metoda umožňuje terapeutům systematicky analyzovat životní zkušenosti pacienta:
1. **Touhy**: Terapeutický vztah začíná identifikací aspirací a přání jednotlivce. Jaké jsou jejich sny? Co považují za smysluplné?
2. **Děje**: Jakmile jsou přání formulována, terapeut a pacient zkoumají aktuální jednání. Jsou současná chování v souladu s uvedenými touhami, nebo tam existuje rozpor?
3. **Hodnocení**: Prostřednictvím společného hodnocení se pacient zamýšlí nad tím, zda jejich volby usnadňují pokrok směrem k jejich cílům. Tento krok podporuje vhled do škodlivých návyků, které mohou bránit jejich cestě.
4. **Plánování**: Nakonec terapeutické partnerství vyvrcholí vymýšlením realizovatelných strategií. V této fázi terapeut pomáhá pacientovi formulovat plán, který nejen odpovídá jejich aspiracím, ale také zvyšuje jejich celkovou spokojenost se životem.
Realitní terapie nabízí několik pozoruhodných výhod. Okamžitý důraz na současné problémy posiluje jednotlivce, aby se aktivně zapojili do řešení problémů místo toho, aby se propadali do minulých křivd. Tento proaktivní postoj pěstuje pocit osobní odpovědnosti: pochopením toho, jak jejich volby ovlivňují jejich životy a vztahy, mohou jednotlivci přehodnotit své chování směrem k uspokojivějším výsledkům.
Dále je tato terapie zaměřena na cíle, což podporuje klienty v identifikaci a sledování svých aspirací. Tento strukturovaný metodický přístup podporuje autonomii a hluboký pocit odpovědnosti, což je zásadní pro mobilizaci jednotlivců k provádění potřebných změn na cestě k požadovanému životu.
Navzdory svým přednostem však realitní terapie není bez omezení. Kritici poukazují na její úzký rámec, zejména na její neochotu zabývat se širšími socio-ekonomickými nebo fyzickými zdravotními kontexty, které mohou významně ovlivnit chování. Zaměřením se převážně na vědomé volby a subjektivní odpovědnost může uvést do omylu složitosti životních okolností klienta.
Navíc mohou někteří jednotlivci pociťovat, že jejich subjektivní zkušenosti a emocionální vyjádření jsou pod realitní terapií potlačena. Mohou toužit po hlubších exploracích svých symptomatických problémů, které jsou vyvolány skutečnými životními výzvami, spíše než po – jak se může zdát – zjednodušeném pohledu na jejich obtíže.
Realitní terapie představuje inovativní a pragmatický přístup k psychoterapii, jehož kořeny jsou pevně ukotveny v myšlence vědomé volby a odpovědnosti. Zaměřením se na přítomnost vede jednotlivce k realizovatelným vhledům v rámci podpůrného terapeutického rámce. Je však nezbytné, aby praktikující byli vědomi jejích omezení a integrovali širší kontextuální faktory, když řeší potřeby svých klientů. Nakonec může realitní terapie sloužit jako mocný katalyzátor pro sebereflexi, umožňující jednotlivcům vytvořit si cesty k naplněným životům založeným na smyslu a záměrnosti.